Dušičky - svátek zemřelých - melancholie, vzpomínky, úzkost, smutek, to vše se asi promítne v každém, kdo se přijde poklonit památce zesnulých.
Na hřbitovy chodím velmi nerada, dá se říci, že mimo dušičky jen výjimečně.
Znám ve svém okolí dost lidí, kteří chodí na hřbitov i několikrát týdně a vrací se smířeni se ztrátou svých blízkých a jsou tak nějak i více klidní, vyrovnaní a někteří se cítí i " nabiti" energií.
Mezi ně rozhodně nepatřím.
Samozřejmě, že i nám odešli členové rodiny, ale přiznám se, že pokud je nějaké takové smutné výročí, na hřbitov nejdu, doma zapálím svíčku v aromalampičce, a vzpomínám sama, v klidu, někdy se slzičkami v očích, na toho, koho jsem měla ráda a kdo mi chybí.
Když byla dcera malá, o dušičkách jsme se na hřbitov chodily dívat.
Navečer, kdy všude svítily lampičky a svíčky, všude bylo plno stínů, bylo to tajemné a hezké zároveň.
Zapalovaly jsme kahánky a celý hřbitov byl ponořený do vůně plamenů.
Teď se návštěvě hřbitovů vyhýbá a jen o všech svatých půjdem společně posvítit všem dušičkám na cestu.





